Kníže Václav nebyl kolaborant, pane prezidente

Svátek sv. Václava je za námi. Jako bumerang se ale neustále vrací pseudohistorické lži a nesmysly, které se kolem historického knížete Václava kupí. Naprosto zavrženíhodný je okřídlený výrok současného prezidenta, že Václav je symbolem kolaborace v českých dějinách. Zpátky ke knihám. Pak si snad začneme konečně vážit naší minulosti...

Jen těžko si vybavíme ikoničtější postavu českých dějin, než je právě svatý Václav. Avšak skutečný Václav, český vévoda z rodu Přemyslovců, nebyl jistě onou tragickou postavou s útrpným výrazem, která na nás shlíží z obrazů a soch. Byl to člověk z masa a kostí, žijící v drsném prostředí tvrdé doby, který dělal vše proto, aby si zasloužil své místo na slunci. A nevedl si špatně. Totéž můžeme říci i o jeho přehnaně démonizovaném bratrovi Boleslavovi, který jej roku 935 sice odstranil, můžeme říci typickým přemyslovským způsobem, avšak poté, co usedl na kamenný knížecí stolec, nastoupil dráhu jednoho z nejúspěšnějších a nejschopnějších českých vládců.

Václav byl z obou bratrů tím starším a jako takový byl vychováván, aby jednou po svém otci Vratislavovi převzal vládu nad přemyslovským vévodstvím. K tomu došlo náhle a rozhodně dříve, než kdokoliv předpokládal. Vévoda Vratislav roku 921 z nám neznámých příčin nečekaně umírá a vládu nad přemyslovskými državami zanechává nezletilému Václavovi a jeho matce Drahomíře. Nutno poznamenat, že tehdy, ve 20. letech 10. století, se přemyslovské vévodství omezovalo na panství ve středních Čechách a snad několik málo dalších malých českých vévodství, spadajících do sféry vlivu Přemyslovců. O státu v hranicích alespoň české kotliny nemůže být řeč.

Už Václavův otec Vratislav podporoval šíření křesťanství jako politický nástroj a v tomto duchu byl veden i Václav. Nenaslouchal však jen učení o Písmu svatém, ale osvojoval si také znalosti a dovednosti nezbytné pro budoucího vladaře – válečnou taktiku, boj a ovládání zbraní či základy řízení státu. Mnohé o politice se naučil už jako chlapec, když z první řady sledoval drama politického soupeření mezi babičkou Ludmilou a matkou Drahomírou. Zatímco Ludmila, jež měla dosud zodpovědnost za výchovu obou Vratislavových synů, zastávala v zahraniční politice probavorskou orientaci, Drahomíra a přední velmožové byli zcela jiného mínění. Od doby, kdy Bavorsko uznalo svrchovanost Saska a jeho krále, se totiž stalo pro Drahomířinu českou frakci stejným nepřítelem jako nenáviděné Sasko. Pouhých několik měsíců po smrti Vratislavově vyvrcholil spor mezi vlivnými ženami Ludmilinou vraždou. Tehdy byl Václav ještě dítě, avšak o tři roky později, roku 924 to už neplatilo. Mladý Václav se stal českým vévodou a začal rázně udávat tón domácí i zahraniční politice.

Ačkoliv svatováclavské legendy líčí Václavovu mírnost a lásku k bližnímu, činy skutečného Václava se s představou panovníka – světce poněkud rozcházejí. Hned jeho první vladařské rozhodnutí bylo rázné a vypovídající - vyhnání matky Drahomíry. Ovšem nemuselo to ani tak souviset s její úlohou v odstranění Ludmily, ale poměrně prozaicky hlavně s tím, že Václav chtěl dát najevo, kdo je v zemi nyní pánem. Izolací Drahomíry rozvrátil její politickou kliku, která tak nadále nemohla mařit jeho vlastní rozhodnutí. Nyní byl knížetem on a žádný další diktát nehodlal trpět. Tím, že odsunul matku, jí však také zajistil bezpečí do doby, než se vášně kolem záležitosti s Ludmilinou vraždou uklidní. Následoval první státnický a výsostně symbolický akt. Slavnostní přenesení ostatků babičky Ludmily z Tetína do Prahy. Václav nejen že chtěl svou babičku uctít, ale dával tím také najevo, jakým směrem se bude ubírat jeho politické smýšlení. Ano, i Václav vsadil hned na začátku na bavorskou kartu. Václavův mladší bratr Boleslav byl v této době sotva desetiletý. I on už měl ale dost rozumu na to, aby se učil. Sledoval osud své matky, vnímal bratrova rozhodnutí.

Václav si také od počátku dobře uvědomoval význam vojenské síly. Kvalitně vycvičená a vyzbrojená knížecí družina znamenala v 10. století pádný, ne-li rozhodný argument ve sporech se sousedy i při rozšiřování vlastního panství. Víme, že Václav vybavoval svou družinu kvalitní výzbrojí i oblečením. Věděl proč. Chtěl-li vybudovat silný stát, potřeboval silné vojsko. Přitom se ani sám Václav nevyhýbal ozbrojeným střetům jak dokládají zhojená zranění na jeho lebce; jedno způsobené sečnou zbraní a druhé tupým předmětem. V čele své družiny pak Václav podnikal válečná tažení. O jednom konkrétním jsme dokonce informováni, i když pod balastem legendistického nánosu. Z vyprávění je patrné, že to byl právě Václav, který se svou družinou zaútočil na sousední kouřimské vévodství na východě. Po demonstraci síly se však spokojil s přísahou věrnosti kouřimského vévody a odtáhl. Arabský kronikář al-Masúdí také naznačuje, že Václav si podmaňoval i jižní Čechy, kde sídlil kmen Doudlebů. Byl to ale bratr Boleslav, který začal tvrdě prosazovat přemyslovskou nadvládu a přímo si podmaňovat bližší i vzdálenější sousedy. Přemyslovská expanze však měla svá pravidla. Postupovala výhradně na východ, kde nenarážela na organizovaný odpor silných státních celků, zatímco západ bylo nutno respektovat.

Václavovy vojenské výpravy však měly zřejmě ještě jiný aspekt, poněkud temnější, avšak pro ekonomiku státu nezbytný. Patrně již Václav podnikal kořistnické výpady za účelem získání otroků, kteří byli ceněným zbožím zejména v muslimském světě. Za jeho vlády se tak rozvinul obchod s otroky, jenž přinášel nemalý zisk do přemyslovské pokladny. Tohoto potenciálu pak opět naplno využil Václavův bratr Boleslav.

Jak už víme, Václav se v zahraniční politice orientoval na Bavorsko jak to činili i jeho předchůdci na knížecím stolci. Měl však problém s tím, aby uznal svrchovanost Saska a jeho krále Jindřicha I. Ptáčníka. I Bavoři s tím původně měli problém, ale nakonec byl bavorský vévoda Arnulf přinucen silou saských zbraní Jindřichovu svrchovanost uznat. Václavův odmítavý postoj vedl roku 929 ke společné vojenské akci Jindřicha I. Ptáčníka, který si k demonstrativní válečné akci, možná z respektu k síle Václavova vojska, přizval i sbory vévody Arnulfa. Zatímco Sasové táhli ze severu, Bavoři koordinovaně vpadli do Čech z jihu a než mohl Václav zoorganizovat odpor, spojili se oba invazní proudy před Prahou. Teprve tato akce přiměla Václava, aby uznal svrchovanost krále Jindřicha. V žádném případě však nelze tento Václavův krok prostoduše a tendenčně vykládat jako kolaboraci!

Jaké možnosti Václav jako zodpovědný vládce měl? Stál proti výrazné přesile, bez možnosti připravit se na nečekanou invazi, navíc v obklíčení centra státu. Každý dobrý velitel musí umět zhodnotit šance na vítězství, správně odhadnout sílu nepřítele a zvážit, zda má smysl riskovat a hnát své muže do boje s přesilou. Důsledky špatného rozhodnutí by mohly být katastrofální. Václav však nepochybně dobrým vůdcem byl a jistě shledal, že v dané situaci nezbývá nic jiného, než přistoupit na dohodu. Navíc nešlo o dohodu, kterou by Václav přivedl Čechy do poníženého postavení. Jako s křesťanským knížetem s ním bylo jednáno rovně a s respektem. Václavovi sice bývá vytýkáno, že Čechy zavázal k nemalému poplatku, uvádí se 120 volů a 500 hřiven stříbra, tento tribut Čechů však máme doložen až mnohem později. K době Václavovy vlády neexistují žádné konkrétní údaje a pokud ji skutečně platil, pak ji pravděpodobně zdědil po předcích, kterým závazek uložila Francká říše už v 9. století. Rozdíl byl ale v tom, že tribut odcházel do Bavorska, k tradičnímu spojenci Čechů proti Sasku.

Ve chvíli, kdy Bavorsko uznalo svrchovanost Saska, se situace změnila. Čechům se mohlo znelíbit platit tribut, když už spojenectví neexistovalo, tím spíše, že nyní by poplatek šel do Saska. Sám Jindřich Ptáčník platil nemalé peníze Maďarům, aby zanechali loupeživých výpadů na jeho území a český tribut potřeboval. Kruh se uzavírá. I to mohl být jeden z motivů organizovaného vpádu do Václavova vévodství roku 929. A co by ve stejné situaci dělal ctižádostivý Boleslav? Za daných okolností by se musel zachovat stejně jako jeho starší bratr.

Skutečnost, že Václav uznal svrchovanost krále Jindřicha, neznamená, že by Václav složil králi lenní slib. Václav se nestal královým poddaným, ale důležitým strategickým partnerem, jedním z králových vévodů. Václav pomáhal králi zabezpečit východní hranici, byl také důležitým spojencem při šíření křesťanství. Velmi dobře si uvědomoval politickou i strategickou nutnost patřit ke křesťanskému Západu. Nešlo o zbožnost, ale výhody, které podpora víry přinášela. Jako výraz královy přízně a potvrzení jejich spojenectví, obdržel Václav darem vzácnou relikvii, rámě sv. Víta, zemského patrona Saska. Tomuto světci nechal Václav roku 930 zasvětit svůj nový křesťanských chrám v srdci Pražského hradu a právě tehdy se začala formovat duchovní samostatnost českého státu.

V době, kdy Václav uzavřel strategické spojenectví se saským králem Jindřichem, byl Boleslav již plnoletý. Možná právě v této době, kdy smířlivý Václav vytvořil osobní svazek s králem, který mohl za určitých okolností vyústit pohlcením Čech do rodící se německé říše,  se kolem Boleslava začala formovat frakce těch velmožů, kteří odmítali Václavovu politiku a prosazovali úplnou nezávislost na západním sousedovi. Mohlo jim také vadit, že tribut odchází do Saska, k podpoře dávného nepřítele. Podřízení se Sasku totiž nepřinášelo žádné výhody a zodpovědnost za to samozřejmě nesl Václav. Co na tom, že zemi zajistil bezpečnou západní hranici a možnost šířit slávu přemyslovských zbraní dál na východ...

Dalších šest let Václavovy vlády, až do osudného zářijového dne roku 935, obklopuje hradba mlčení a vše, co bychom chtěli o těchto letech tvrdit, by byla čirá spekulace. Legenda praví, že někdy v této době se Václav chtěl vzdát vlády a jako mnich odejít do Říma. Pokud je to pravda, pak mohla být příčinnou deziluze z vývoje po roce 929, kdy se dohoda s Jindřichem mohla ukázat jako nepřínosná, navíc komplikující domácí vztahy s bratrem i některými velmoži. Václav ale nakonec od záměru upustil a zůstal českým vévodou až do časného rána 28. září 935. Co se tehdy přihodilo? Cestou do kostelíku se Václav setkal se svým bratrem. Zaznělo pár ostřejších slov a už se mezi bratry rozhořela hádka. Boleslav na Václava vytasil meč, ohnal se po něm, ale zkušený Václav útok ustál, bratra odzbrojil a srazil ho na zem. Zaskočený Boleslav začal volat na pomoc své družiníky. Nyní proti Václavovi stála přesila. Zahodil bratrův meč a dal se na ústup. Doufal nalézt útočiště v nedalekém kostelíku, ale nestihl to. Byl ubit na dosah dveřím kostela...

K čemu ve Staré Boleslavi ve skutečnosti došlo? Můžeme to shrnout do jednoduché věty, že Boleslav zabil Václava. Ovšem proč? Byl to atentát, který měl vést ke státnímu převratu nebo pouhá náhoda? Pokud byla na Václava nachystána past, pak byla připravena vskutku mizerně. Chybělo málo a střet mohl skončit zabitím Boleslava. Uvědomíme-li si čistou a profesionální práci, kterou odvedli najatí zabijáci na Tetíně při odstranění kněžny Ludmily, pak musíme o boleslavském spiknutí přinejmenším pochybovat. Jestli mělo jít o připravenou akci, skutečně by Boleslav svolil k vlastní diskreditaci bratrovraždou. Ano, i jiní Přemyslovci si razili cestu k moci vraždami a mrzačením, nikdy ale nebyli vykonavateli. Nebo byl plán připraven jinak, ale nevyšel a tak bylo nutné improvizovat.

Motiv k odstranění Václava nepochybně existoval. Na domácí scéně hodlal Boleslav podrobit přímé vládě Přemyslovců celé Čechy, rozhodně nesdílel bratrovu umírněnou politiku. Totéž platilo o vztahu k Sasku. Chtěl se zbavit jha pochybného spojenectví a s ním spojeného poplatku. Měl také v úmyslu vyvolat konflikt se Saskem, což po Václavově smrti udělal. Následná válka trvala 14 let. Tomu, že šlo o připravený převrat, by nasvědčovaly i následné Boleslavovy činy; likvidace Václavových věrných, rychlé obsazení Prahy a upevnění vlastní moci. Konečně, jediným možným nástupcem byl právě Boleslav. Přesto však nemůžeme vyloučit, že Václav byl zabit pouhou shodou okolností.

S teorií o tom, že boleslavská vražda mohla být vlastně náhoda, přišel historik Dušan Třeštík. Představme si následující scénář. Mezi bratry vypukne hádka, možná Václav řekl něco, co Boleslava urazilo či rozlobilo. Vytáhl na něj meč, silnější Václav jej ale odzbrojil a povalil. V tom začal Boleslav volat své družiníky, aby mu přišli na pomoc. Ti, když viděli svého pána na zemi a nad ním se tyčícího Václava s mečem, usoudili, že jde Boleslavovi o život a běželi mu na pomoc. Chráně svého pána, zabili vévodu Václava. Možná to tak bylo, možná ne. Vyloučit to nemůžeme.

Byl Václav mírumilovným mnichem na trůně jak jej líčí legendy? Zcela jistě ne. Václav vojevůdce, rozmonožitel přemyslovských držav, pán silného a profesionálního vojska, které dobře živil, šatil a vyzbrojoval a patron obchodu s otroky? Charakteristika realitě mnohem bližší. Oba bratři si vlastně byli velmi podobní. Byli zdatnými vládci a stratégy, kteří opírali rozmach státu o vnější výboje, neváhali dotovat ekonomiku podporou obchodu s otroky, oba vyznávali křesťanskou víru, podporovali její šíření v zemi a usilovali o úplnou duchovní nezávislost Čech zřízením pražského biskupství. Co Václav zdárně započal či vybudoval, to dokázal Boleslav skvěle zúročit. V mnohém Václava i překonal. Jak jinak, než převzetím silného a zkušeného vojska a vlastní proslulostí jako velitele, stojícího již dříve v čele Václavových vojů, by mohl Boleslav už rok po bratrově smrti dosáhnout takových úspěchů jako např. při bravurní likvidaci expedičních sborů krále Oty I. při vpádu do Čech?