Pane Hrdino,

přes vaší zcestovanost a zahraniční studium jste pravděpodobně nepochopil úlohu křeťanství a katolické církve v dějinách Evropy.

Co vás vede k tomu, že pro instituci, ke které se hlásí miliarda lidí a trvá již dva tisíce let vyhledáváte a zprostředkováváte  pouze takové události, jako zhora napsané ? Takové události byly ojedinělé a problém asi nemá katolická církev, ale máte ho vy.

Chtěl bych vám připomenout, že pouze v atmosféře křesťanství dosáhla lidská civilizace svého vrcholu - nanejvýš rozvinuté všechny druhy umění, v křesťanském prostředí vznikla demokracie a v křesťanském prostředí vznikla věda.

Tyto věci sice vznikly díky křesťanským, ale i antickým tradicím v Evropě, ovšem jejich rozvoj koreluje s ústupem křesťanství... A teď - co způsobilo co?

Ono to, co se s papežstvím dělo v prvním tisíciletí našeho letopočtu, vycházelo i z postavení tohoto úřadu. Formálně byl sice římský biskup prvním mezi křesťanskými patriarchy (sídlili v Římě, Konstantinopoli, Antiochii, Jeruzalémě a Alexandrii), ale jinak měl nad církví minimální moc. Biskupy si dosazovali králové podle vlastního uvážení, samotný Řím se dostal po pádu Západořímské říše pod nadvládu Východořímské (Byzantské), kde se postupně stalo zvykem, že vysoké církevní hodnostáře dosazoval přímo císař. Jak ovšem byzantská moc slábla, Řím byl stále více vystaven útokům Langobardů ze severu a ochrana enklávy, která ho obklopovala, byla na něm. Tak se papežská moc značně zesvětštila. Vedlo to až k tomu, že papežové přijali ochranu od Franků, dosazením karlovské dynastie namísto merovejské si pojistili jejich spojenectví, a protože se císařové v konstantinopoli odmítali smířit se ztrátou svého vlivu, začali si papežové korunovat vlastní císaře (prvním byl Karel Veliký). Po rozpadu Franské říše císařský titul přešel na vládce Východofranské, ale tito císařové už nikdy nedokázali obnovit moc svých předchůdců, Západofranská říše (později "Francie") se vyvíjela zcela nezávisle, a ačkoli severní polovina Itálie formálně patřila pod moc císařů Východofranské říše (později "Svaté říše římské"), jejich vliv zde postupně slábl, protože se císařové soustředili především na upevnění moci v Německu, která také postupně upadala, nejsilněji vždy po vymření vládnoucí císařské dynastie (Itálie byla za Alpami, a pokud se nějaký císař vypravil na jih zkrotit vzpurná italská města, hrozilo, že se mezitím vlády zmocní některý z jeho soupeřů). V Itálii tedy sílil vliv zdejších hrabat i vévodů, i jednotlivých městských států, a v tomto prostředí musela lavírovat papežská moc, která byla zároveň silně závislá na císaři.

Císař ovšem papeže také potřeboval, protože to byla formální hlava celé křesťanské církve, čímž dodával císařovi autoritu mezi ostatními křesťanskými (resp. západokřesťanskými) vládci. Výsledkem je tedy situace papežství na přelomu 9. a 10. století. Od 11. století ovšem v církvi zesílilo hnutí snažící se o reformu. Jeho důsledkem bylo postupné vymanění církve z moci světských vládců (kdy biskupy a další hodnostáře začal dosazovat Řím třeba i proti vůli těchto vládců), zcela autonomní volba papežů a nakonec zlomení moci římskoněmeckých císařů (když se papežům ve spolupráci s francouzskými a welfskými spojenci podařilo zničit dynastii Hohenštaufů, říše už nikdy nenabyla své velikosti a velmi rychle se dezintegrovala na volný svazek převážně německých států). Ve vrcholném středověku se tedy kdysi slabí papežové stali skutečnými pány prakticky celého západokřesťanského světa. Velká moc ovšem papežství opět poškodila, vysoké úřady v církvi byly rozdávány na základě korupce a klientelismu, hrnuli se tedy do nich mocichtiví lidé, nakonec vznikala schizmata, kdy existovalo více papežů, a tato schizmata, kdy nebylo jisté, kdo vlastně církvi vládne, posilovala vliv světských panovníků, církevní hodnostáři žili rozmařilým životem, což postupně vedlo k pokusům o nápravu (Viklef, Hus) a nakonec k reformaci. Toto vše podlomilo moc středověké církve a mohl začít novověk.

Technická poznámka k „Formosovo papežské vysvěcení bylo prohlášeno za neplatné…“

Pokud se nepletu, nic jako papežské svěcení neexistuje. Viz následující odkazy:

— http://www.christnet.cz/clanky/2662/lumen_gentium_versus_pastor_aeternus.url — „I papež zůstává ‚jen‘ biskupem, neexistuje žádné ‚papežské svěcení‘. Výjimečnost papeže totiž spočívá právě v tom, že je římským biskupem.“

— http://cs.wikipedia.org/wiki/Svěcení

—— Svěcení do roku 1972:

   ——— nižší svěcení: ostiář, lektor, exorcista, akolyta    ——— vyšší svěcení: podjáhen, jáhen, kněz    ——— biskupské svěcení —— Svěcení od roku 1972: ——— tzv. služby (nejedná se o svěcení): lektor, akolyta    ——— svěcení: jáhen, kněz, biskup

On takový Bonifác VIII. (současník našeho krále Václava II.) byl také pěkné kvítko. Bezpochyby na Petrově stolci seděli i lidé veskrze špatní, ale pokud hledáte kořeny papežství v devátém a desátem století, pak si, laskavě, vyškrtněte ze své charakteristiky označení historik. Kořeny papežství jsou totiž někde úplně jinde. To, co popisujete, byla jedna shnilá větev na stromě papežství, který ale nevzešel v devátém století, ale jeho kořeny hledejte už u Ježíše a jeho učedníka, svatého Petra. A tam temnotu nenaleznete (leda u jejich nepřátel).

Petr Ježíše taky třikrát zapřel, aby si zachránil krk...